Tak a je tu další tentokrát první kulatá kapitolka, snad se vám bude líbit, další kapitolka bude co nejdřív a možná i tento víkend a když ne tak bohužel až další, mam toho dost do školy. Něco dalšího už mam napsáno na papíře, tak se uvidí, tak a teď vám přejí příjemné čtení a chtěla bych vás poprosit o komenty.
Pak se podíval na svojí ženu a usmál se na ní. Nadechl se a pokračoval dál.
" Jenom že ony jediné si nás vůbec nevšímali a odmítali s námi jen prohodit slůvko. My dva jsme se před nimi furt předváděli. Tak to bylo skoro všechna roky na škole. Alex byl sice pořád zamilovaný do Meri, ale za ta roky dokázal vystřídat spousty holek , ale já jsem nemohl, pořád jsem myslel na Charlott, která stejně jako Meri na nás kašlali, byli zabraný pouze na učení a nic víc, ani jiných kluků si nikdy moc nevšímaly.
Až jednou jsme jeli, na konci pátého a posledního roku na škole, na výlet. Jeli jsme do takové menší kouzelnické vesničky, byla proslulá svými krámky a různými vynálezy, všichni známí kouzelníci a čarodějky zde žily a prodávali tam své vynálezy.
" Jenom že ony jediné si nás vůbec nevšímali a odmítali s námi jen prohodit slůvko. My dva jsme se před nimi furt předváděli. Tak to bylo skoro všechna roky na škole. Alex byl sice pořád zamilovaný do Meri, ale za ta roky dokázal vystřídat spousty holek , ale já jsem nemohl, pořád jsem myslel na Charlott, která stejně jako Meri na nás kašlali, byli zabraný pouze na učení a nic víc, ani jiných kluků si nikdy moc nevšímaly.
Až jednou jsme jeli, na konci pátého a posledního roku na škole, na výlet. Jeli jsme do takové menší kouzelnické vesničky, byla proslulá svými krámky a různými vynálezy, všichni známí kouzelníci a čarodějky zde žily a prodávali tam své vynálezy.
Některé pro maminky, které mají malé dítě, pro důchodce pro dospívající děti no prostě na co dokážeš vzpomenout. Vždycky se to, tak bylo, že se jelo v pátém ročníku do té vesničky, která se jmenuje Village, prostě vesnice.
Všechno probíhalo, jako vždy v pohodě, nakupovali jsme jak o závod, viděli jsme věci, na které jsme za těch pět let ani nabyli připravený, bylo tam moc pěkný a dozvěděli jsme se tam i spousty zajímavých věcí.
Až se stala ta osudná událost.
Objevila se tam taková skupina kouzelníků. Právě ti zabili Monice rodiče"
Těžce si oddechl, strašně ho to bolelo, ztratil svého nejlepšího přítele, měl ho rád jako bratra, kterého nikdy neměl, celá jeho rodina.
Jeho matka zemřela při porodu a jeho otec se z toho nemohl vzpamatovat, tak začal pít a když se jednou hodně pozdě večer vracel domů srazilo ho auto. Bylo mu deset a do svých patnácti let než nastoupil do kouzelnické školy, žil u své tety.
El se k němu přitáhla a navzájem se pevně objímali.
Nadechla se pokračoval dál ve svém dlouhém vyprávění.
" Všichni se rychle rozutekli a nasedli rychle do autobusu, kterým jsme přijeli. Už jsme seděli v autobuse, když jsme to zjistili Meri s Charlott, to nestihli a oni je obklíčili.
Strašně jsme se naštvali rychle jsme vyběhli z autobuse a nevnímali volání našich spolužáků a profesorů. Běželi jsme jim pomoct, jak jsme byli naštvaní metali jsme na ně jednu kletbu za druhou, všechna které nás v této situaci napadli.
Měli jsme velký štěstí, že neměli tekou zásobu kleteb jako mi. Všechny jsme omráčili a zabezpečili proti přenášení.
My čtyři a další tři žáci jsme chodili na škole na speciální obor. Specializace na boj proti temným kouzelníkům a čarodějkám.
Nejenže jsme byli cvičeni na boj, ale také na léčitelství.
Všichni už odjeli v autobuse kouzelnicky upraveným, mi jsme se neměli jak dostat zpátky, zkoušky z přenášení se měli dělat až další týden, nějaký ten základ jsme si měli už nastudovat předem, ale přenést se rovnou by bylo velké riziko.
Bojovníky jsme tam nechali pomaluje vyléčili. Řekli jsme jedné rodině co bydlela nejblíže, aby zavolali někoho kdo je přenese do vězení.
Než jsme se dostali do školy jsme se všichni spřátelili.
Všechno probíhalo, jako vždy v pohodě, nakupovali jsme jak o závod, viděli jsme věci, na které jsme za těch pět let ani nabyli připravený, bylo tam moc pěkný a dozvěděli jsme se tam i spousty zajímavých věcí.
Až se stala ta osudná událost.
Objevila se tam taková skupina kouzelníků. Právě ti zabili Monice rodiče"
Těžce si oddechl, strašně ho to bolelo, ztratil svého nejlepšího přítele, měl ho rád jako bratra, kterého nikdy neměl, celá jeho rodina.
Jeho matka zemřela při porodu a jeho otec se z toho nemohl vzpamatovat, tak začal pít a když se jednou hodně pozdě večer vracel domů srazilo ho auto. Bylo mu deset a do svých patnácti let než nastoupil do kouzelnické školy, žil u své tety.
El se k němu přitáhla a navzájem se pevně objímali.
Nadechla se pokračoval dál ve svém dlouhém vyprávění.
" Všichni se rychle rozutekli a nasedli rychle do autobusu, kterým jsme přijeli. Už jsme seděli v autobuse, když jsme to zjistili Meri s Charlott, to nestihli a oni je obklíčili.
Strašně jsme se naštvali rychle jsme vyběhli z autobuse a nevnímali volání našich spolužáků a profesorů. Běželi jsme jim pomoct, jak jsme byli naštvaní metali jsme na ně jednu kletbu za druhou, všechna které nás v této situaci napadli.
Měli jsme velký štěstí, že neměli tekou zásobu kleteb jako mi. Všechny jsme omráčili a zabezpečili proti přenášení.
My čtyři a další tři žáci jsme chodili na škole na speciální obor. Specializace na boj proti temným kouzelníkům a čarodějkám.
Nejenže jsme byli cvičeni na boj, ale také na léčitelství.
Všichni už odjeli v autobuse kouzelnicky upraveným, mi jsme se neměli jak dostat zpátky, zkoušky z přenášení se měli dělat až další týden, nějaký ten základ jsme si měli už nastudovat předem, ale přenést se rovnou by bylo velké riziko.
Bojovníky jsme tam nechali pomaluje vyléčili. Řekli jsme jedné rodině co bydlela nejblíže, aby zavolali někoho kdo je přenese do vězení.
Než jsme se dostali do školy jsme se všichni spřátelili.